INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
A máme tu další Marvel. Tentokráte na asijský způsob. Musím se přiznat, že trailery jsem prozíval a tak jsem od nejnovějšího přírůstku do MCU neměl zhola žádná očekávání. Z trailerů působil SHANG-CHI přesně tak, jak byste očekávali od céčkového zpola zapomenutého hrdiny, který má plnit roli výplně před nejočekávanějším filmem roku, jímž je třetí Spiderman. A teď už jen jestli je výsledek opravdu tak průměrný, jak bychom mohli čekat. Hned zpočátku musím říci, že film skýtá několik překvapení a zřejmě nejen pro mě. Za první víkend vydělal 71,4 miliony dolarů a řadí se tak v době coronavirové těsně za "Black Widow". Tím se vzácně nepotvrdil odhad serveru BoxofficePro, který dával odhady mezi třicetipěti a padesátipěti miliony a pasoval ho tak do role outsidera MCU.
Upozorním hned na tu největší vychytávku, kterou je hlavní záporák. Ze všech filmů se jedná o jednoho z nejlépe vykonstruovaných nehrdinů filmového Marvel vesmíru. Znáte jeho motivace, je tu vidět i nějaký jeho progress a ačkoliv o jeho minulosti víte jen velmi málo, chápete, proč se chová tak, jak se chová. V žebříčku záporných hrdinů MCU ho řadím do TOP3. Tady se povedlo něco, po čem fanoušci volají už hodně dlouho. Druhým dechem dodávám, že právě od této figury budou očekávat hardcore fans komiksů něco zcela jiného.
Povedlo se i to, jak vypadají akční scény. Na těch se podílel nedávno zesnulý Brad Allan. Mistr bojových umění, který spolupracovat například s Jackie Chanem a silně akcentuje hongkongskou akční školu. Krom akčních záchvěvů z osmdesátých let tu najdeme „taneční“ akční scény jako vystřižené z filmů typu „Klan létajících dýk“ nebo „Hrdina“. Akce si přitom zachovává současnost v tom, jak se hýbe kamera nebo v tom, že občas používá CGI. To místy není úplně povedené, hlavně v bitce v jedoucím autobusu to občas zaskřípe. Trochu vyumělkovaně pak působí i humor, který se snaží přiblížit právě starým filmům s Jackiem Chanem. Většina akčních scén je ale povedená a užil jsem si je maximálně.
Pak tu máme příběh, který mi v mnohých ohledech není příliš jasný. Nebojte, vynasnažím se neprozradit nic, protože téměř vše tu může být spoiler. Film v hojné míře spoléhá na flashbacky, kterými krůček po krůčku odkrývá události důležité pro pochopení celého filmu. Opravdu hodně celkem zásadních parametrů je jinak než v komiksech. Nejpalčivější to je asi u těch deseti prstenů, které má film v názvu. V komiksech jsou to opravdu prsteny a každý z nich má jiný význam. Tady to jsou spíše náramky a doteď jsem nepochopil, jak fungují. Ale zdaleka nejde jen o to. Největší problém mám asi s tím, že jakmile zhruba v polovině filmu zazní nějaká informace o prstenech, je naprosto zřejmé, jak se bude děj vyvíjet. Jestliže začátek působí z pohledu vyprávění svěže, tak druhá polovina je naprosto odhadnutelná.
To se týká i akce. První bojové scény jsou parádní, čím víc se ale snaží být postupem času opulentní, tím méně to funguje. To se týká hlavně závěrečného souboje, který se zvrhává v digitální peklo, jenž jakoby bylo z úplně jiného filmu. V tu chvíli z toho úplně vyprchává vzácná chemie mezi postavami, kterou se SHANG-CHI snažil rozehrávat, a je to škoda. Na to, že hlavní postavy nejsou od pohledu nějací super charismatičtí sympaťáci, se jim podařilo postavil solidní příběh, který tak vyjde trochu do prázdna. Poměrně vážný podtón některých scén pak zbytečně sráží k zemi humor, který u mě většinou nepadal na úrodnou půdu.
A když jsme u těch věcí, které se ne zcela povedly, tak nemohu nezmínit napojení na Marvel. SHANG-CHI by naprosto v pohodě obstál jako samostatný film mimo MCU, takže bylo zapotřebí zařídit to, aby film na diváka neustále pomrkával a říkal „haló haló – pokud jsi na to zapomněl, já jsem ze stejného vesmíru jako Spiderman, Doctor Strange a další!“. Tento aspekt tu tvůrci akcentují zbytečně moc na sílu.
SHANG-CHI je zajímavé uvedení nové postavy z trochu jiného světa, než jsme v MCU zvyklí, ale bohužel v poslední fázi nedokáže vytěžit to, co celou dobu buduje. Jakoby v cílové rovince někdo otočil volantem úplně na jinou stranu.
SHANG-CHI je zajímavé uvedení nové postavy z trochu jiného světa, než jsme v MCU zvyklí, ale bohužel v poslední fázi nedokáže vytěžit to, co celou dobu buduje. Jakoby v cílové rovince někdo otočil volantem úplně na jinou stranu.
7 / 10
USA, 2021, 133 min
Režie: Destin Daniel Cretton
Scénář: Dave Callaham, Destin Daniel Cretton, Andrew Lanham
Kamera: Bill Pope
Hudba: Joel P. West
Hrají: Simu Liu, Tony Leung Chiu-wai, Awkwafina, Meng'er Zhang, Fala Chen, Michelle Yeoh, Wah Yuen, Florian Munteanu, Jayden Zhang, Stephanie Hsu, Kunal Dudheker, Tsai Chin, Jodi Long, Ronny Chieng, Fernando Chien, Michael-Anthony Taylor, Zach Cherry, Raymond Ma, Lynette Curran, Benedict Wong, Jade Xu, Dee Bradley Baker, Ben Kingsley, Tim Roth (méně)
Produkce: Kevin Feige, Jonathan Schwartz
Střih: Elísabet Ronaldsdóttir, Nat Sanders, Harry Yoon
Scénografie: Sue Chan
Masky: Rick Findlater
Kostýmy: Kym Barrett
Farebne, fantazijne...neobvykle na pomery Marvel
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.